Z praku

Tvar naší planety je něčím, o čem vůbec nepochybujeme. Máme o něm totiž spoustu nejrůznějších důkazů, přičemž nikoliv nejmenším jsou snímky Země z vesmíru. Dnes a denně dostáváme satelitní fotografie, které jej jasně ukazují v celé své kráse. Zdá se tedy, že bychom o tom neměli ani v nejmenším pochybovat. Ovšem pravdou je, že o tom velmi dobře věděly již staré národy. Navzdory všeobecnému mínění totiž ve starověku nepanovalo přesvědčení, že je placatá, jak bychom mohli věřit. Je však otázkou, jak to vlastně věděli. Ve skutečnosti o tom měli hned několik důkazů.

Tím prvním a zdaleka nejdůležitějším byly odplouvající lodě, kdy jim nejprve za obzorem zmizela nejnižší část, a postupně mizela až po plachty. Pokud by však Země byla placka, pak by nemizela postupně, pouze by se zmenšovala, až by se ztratila z dohledu, avšak po celou dobu by byla vidět celá. Nic takového však nepozorujeme ani dnes. To samé ostatně platí i o pevnině, kdy nejprve vidíme její nejvyšší vrcholky, a teprve později pobřeží, třebaže je k nám blíže. Na pevné zemi by pak muselo být jako první vidět pobřeží, a zbytek až později. Něco takového však nepozorujeme. Pak je tu také západ Slunce, které postupně klesá za obzor.

Nevidíme, že by se postupně zmenšovalo. Jeho velikost je však stále stejná po celou dobu, nýbrž jen klesá za obzor, kde postupně mizí či se naopak objevuje. V neposlední řadě pak musíme zmínit Eratosthénův experiment, kdy pomocí dvou stínů prokázal nejen tvar Země, ale také vypočítal její poloměr, a to jen s velmi nepatrnou odchylkou od skutečnosti, zjištěnou moderními měřicími přístroji. Je tedy jasně vidět, že ani staré národy nebyly tak hloupé, a měly znalosti, které bychom jim nepřisuzovali. A to je velká škoda. Zbytečně tak totiž své předky podceňujeme, namísto toho, abychom si jich vážili. Byli to totiž lidé stejně chytří, jako jsme dnes my.

Kupříkladu je na jednom záhonu vysazena řada mrkve, hned vedle je zasazený řádek salátu a vedle salátu potom řada paprik. Hospodář si potom říká, než budou papriky a mrkve velké a vhodné ke sklizni, hlávkový salát bude již dávno sklizený. Ovšem nejlépe se na záhonech daří hlávkovému salátu, pokud jej operováváte a okopáváte ve dnech listů, podle kosmických konstelací. Při péči o svůj oblíbený hlávkový salát na záhoně se můžete snadno dostat do kořenové oblasti mrkve, která je hned vedle, ale právě mrkve nemají rády péči v listových dnech, kdežto by byly rády operovávány v kořenových dnech. Anebo se můžete dostat na záhonu na druhé straně k paprikám, o které je potřeba se zase postarat v ovocných dnech. Toto potom znamená, že buďto musíte mezi těmito řádky s rozličnými zeleninami ponechat dostatek místa, anebo se o některé rostliny nedokážete postarat ve správnou dobu podle kosmických konstelací.

Abychom předešli tomuto problému a odstranili jej, doporučuje se každopádně jednotlivé různé druhy zeleniny, od každého druhu, vytvářet v pruzích, s potřebným odstupem od souseda na záhonu, a takto zeleninu pěstovat a udržovat. Především bychom si však měli uvědomit, jak probíhá střídání různých plodin z rostlin, jak pak na jaře příslušnými výsevy začít, tak, jak je to praktikováno a doporučováno po mnoho let, podle bio-dynamického zemědělství a Antroposofie.

Zrovna tak by se měla dodržovat tato pravidla i ve skleníku. Ideální obrázek, jak se střídají období plodin, najdeme přímo v samotných rostlinách. Tento proces se projevuje v určité pětičlenné struktuře, kdy by rostliny chtěly v průběhu let mít možnosti kořenů, květů, listu, semen, plodů. Tento impuls nacházíme v řádu v kosmických orientacích prostřednictvím energií zvěrokruhu. Střídání plodin rostliny se tu jeví jako organismus a jednotlivé znamení jako orgán. Porovnáním, jak je to u lidí se dá říci, že mluvíme o orgánových systémech.

Rozdíl mezi naší planetou a Venuší je hlavně v jádru, které u Venuše není tvořeno dvěma částmi (tekutou a pevnou). Protože má Venuše velmi slabé magnetické pole, jde zřejmě o velké a pevné kovové jádro, které je s největší pravděpodobností tvořeno železem a niklem.
Kůra planety Venuše je relativně tenká – její hloubka je cca 50 km.  Asi 10 % planetárního povrchu je pokryto pohořími, která jsou vyšší než 10 kilometrů, 10 % tvoří pohoří, jejichž výška dosahuje od 2 do 10 km. Zbytek povrchu tvoří nížinné planiny. Věk nejstarších útvarů byl odhadnut na 500 milionů let. Venuše tedy byla ještě „ v nedávnu“ geologicky činná; radarové fotografie ukazují některé vyhaslé sopky, vulkanické útvary zvané kruhové dómy, které se podobají velkým puchýřům a vznikly tak, že láva při proniknutí na povrch vytvořila vypouklé bochníkové kopce, které se při chladnutí smršťovaly a popraskaly.  Jiné vulkanické útvary – kruhovité Corony – mají průměr i 200 kilometrů a svědčí o někdejší,  intenzívní sopečné činnosti. Kolem těch největších vrcholů Venuše (např. Maat Mons) je na snímcích vidět, jak se žhavá láva roztékala stovky kilometrů po pláních a při chladnutí po sobě zanechávala typický povrch. Některé oblasti Venuše mohou být vulkanicky aktivní doposud.
Mezi kůrou a jádrem se nachází pevný silikátový plášť, jenž sahá do hloubky asi 3000 kilometrů.
Povrch Venuše neustále halí atmosféra, tvořená oxidem uhličitým a mraky kyseliny sírové. Tohle jedovaté prostředí působí na povrch planety obrovským tlakem (podobným jaký by byl na Zemi na dně jezera, které je hluboké 900 metrů). Navíc atmosféra funguje jako žhavý poklop planety – přestože je Venuše od Slunce vzdálena mnohem dál než Merkur, je její teplota vyšší (průměrná povrchová teplota činí 480^oC a kovy jako cín a olovo by se tam snadno roztavily); je to důsledek skleníkového efektu, který způsobuje oxid uhličitý.
Povrch planety Venuše byl zmapován v roce 1989 americkou sondou Magellan, a to pomocí radaru, který byl schopen proniknout jejími mračny.
Venuše nemá žádné oběžnice.

Deoxyribonukleová kyselina je její název, je nositelkou genetické informace. Nese informace o barvě našich očí, tvaru těla i o vhodné stravě nebo vrozených vadách. Je to z toho důvodu, že kóduje všechny bílkoviny našeho těla. Bílkoviny potom zastupují funkci hormonů, protilátek i strukturních jednotek jako jsou vlasy nebo nehty.

Aktinová a myozinová vlákna potom mají na starost pohybové ústrojí, protože se skládají do komplexnějších struktur, a nakonec do svalů. Při tvorbě proteinů musí nejprve dojít k přepsání do RNA, která může opustit jádro eukaryotických buněk a vystavit se tak nebezpečí degradace. Poté přichází translace neboli překlad, genetické informace. Buňky se nějakým způsobem dělí a rozdělují, tedy dochází k růstu a obnově buněk. Při tomto dělení ale musí dojít k rovnoměrné distribuci DNA. Ta se tedy replikuje pomocí složitého mechanismu. Důležitá je ale DNA-polymeráza, což je enzym odpovědný za přiřazování správných nukleotidů ke komplementárnímu řetězci. Může se totiž stát, že udělá chybu. Této chybě se potom říká mutace. DNA má ale jako jediná molekula zakomponovaný složitý mechanismus vlastní opravy.

Nejčastějším poškození je vlivem:
·         UV a rentgenové záření
·         Chemického působení, způsobené zejména alkylačními činidly
·         Reaktivní formy kyslíku (tedy oxidativní stres)
Opravit se může několika způsoby:
1.       Přímá oprava: Při působení UV záření dochází k tvorbě pyrimidinových dimerů. Tedy dva thyminové zbytky, které se vyskytují v DNA nad sebou začnou tvořit kovalentní interakce. Opravu provádí enzym CPD fotolyáza a tuto kovalentní vazbu jednoduše odstraní.
2.       Excisní: Zde se využívá komplementarity řetězců. Mohou být odštěpeny pouze dusíkaté báze, celého nukleotidu nebo určité části sekvence, kde se chybný pár nachází. Starý řetězec má na rozdíl od nového methylovou značku a podle toho se poznává.
3.       Použití sesterských chromatid: Chromozom se skládá ze dvou chromatid, které mají totožné složení. Jedna poškozená může tu druhou použít jako vzor. V nejhorším případě se celého kusu chybné informace zbavit. Buňku to však může zabít.

Rakovina je pak onemocnění, kdy dochází k mutaci a ta k nadměrnému (až nezastavitelnému) množení buněk.