Z praku

Nikdo není sám sobě ostrovem. Člověk byl stvořený především pro život ve společenství. Život v rodině, život v obci, život v rámci republiky, život v rámci Země. Život máme pro to, abychom žili pro druhé. Bohužel ne každý se toho drží. Naše doba je velmi sobecká. Proč to tak je? Protože často nemyslíme sami na sebe v tom nejlepším slova smyslu. Myslíme na své uspokojení, ale nemyslíme na své znovuzrození. Je pro nás důležité, abychom měli oblíbené jídlo, značkové oblečení, ale uspokojení z toho nemáme, protože nemyslíme na vlastní usebrání. A právě to je důležité proto, abychom se opravdu dobře cítili a abychom dokázali věnovat péči a lásku také svým nejbližším.

Aby obětování nebylo plané

Obětovat se pro druhé je ušlechtilé, ale není to reálné, pokud nebudeme myslet na to, že důležitý čas sami pro sebepotřebuje opravdu každý z nás. A potřebovali to i lidé, kteří byli časem vnímáni jako svatí. Přitom to byli lidé, kteří dokázali zcela sobecky kus svého času věnovat jen sami sobě. Kdyby to neudělali, neměli by kapacitu pro druhé nic vykonat. Protože, kdo nečerpá, nemá z čeho vydávat. Toto by si měli uvědomit především lidé, kteří mají tendenci k přílišnému sebeobětování bez ohledu na to, zda o to druzí stojí a bez ohledu na to, zda skutečně mají ještě co nabídnout.

Čas, který věnujeme sami sobě, můžeme využít jakkoli je nám to milé. Někdo třeba nedělá vůbec nic, a právě to vůbec nic je pro něho důležité. Ženy rády věnují čas svému zevnějšku. Tělo je chrámem duše a chrám přece má vypadat dobře a má dobře sloužit. Muži se často věnují sportu. Je opravdu každého věc, co ho těší a zajímá, důležité je, aby se člověk cítil jako znovuzrozený. Zvláště je třeba na to myslet s rostoucím věkem, kdy člověk potřebuje na určité činnosti stále více času a stejně značné množství času také k nezbytnému usebrání.